Bitva u Wagramu

Bitva u Wagramu byla součástí napoleonských válek a rozhodujícím střetem rakousko-francouzské války roku 1809. Po vítězstvích Francie v předchozích koaličních válkách byla většina Evropy pod francouzským vlivem, avšak Rakousko se snažilo obnovit svůj význam a využilo oslabení francouzské přítomnosti v Německu kvůli válce ve Španělsku.

Rakouská armáda pod vedením arcivévody Karla zahájila ofenzívu do Bavorska, což vedlo k sérii střetů, včetně dobytí Vídně Francouzi a Napoleonově porážce v bitvě u Aspern. Po této porážce Napoleon soustředil síly na ostrově Lobau a připravoval se na další pokus o překročení Dunaje a rozhodující střet s Rakušany.

Francouzská armáda byla posílena italskými oddíly pod velením Eugèna de Beauharnais a získala početní převahu nad rakouskými vojsky. Hlavní francouzské síly byly soustředěny na ostrově Lobau, odkud plánovaly překročit Dunaj a zaútočit na rakouské pozice.

Rakouské síly pod velením arcivévody Karla Ludvíka vyčkávaly na levém břehu Dunaje v obranném postavení. Obě strany měly k dispozici rozsáhlé armády, což z bitvy u Wagramu učinilo jednu z největších v dosavadních dějinách evropského válečnictví.

Mezi 2. a 4. červencem 1809 se hlavní oddíly francouzské armády přesunuly na ostrov Lobau, aby 5. července překročily rameno Dunaje na levý břeh. Předsunuté jednotky generála Oudinota vytlačily rakouské oddíly z prostoru jižně od hlavní rakouské linie.

Napoleon zahájil útok na rakouské pozice ještě večer 5. července, ale ten byl odražen. V noci a nad ránem 6. července došlo k opakování ofenzivy, zatímco rakouská armáda přešla do protiútoku, který však nebyl dostatečně koordinován. Levé rakouské křídlo pod vedením knížete Rosenberga zahájilo útok přes řeku Russbach, ale bylo zastaveno protiútokem maršála Davouta a generála Oudinota.

Pravé rakouské křídlo podmaršála Klenaua dosáhlo dílčího úspěchu, když prolomilo pozice maršála Massény a ohrozilo týl francouzské armády. Napoleon reagoval stažením Massénových oddílů a nasazením jezdecké zálohy. Rozhodující moment nastal, když francouzské dělostřelectvo pod velením generála Drouota a útok „Macdonaldovy kolony“ zvrátily situaci ve prospěch Francouzů.

Počtem nasazených vojáků a celkovými ztrátami šlo o mimořádně rozsáhlou bitvu, jednu z největších v dosavadních dějinách evropského válečnictví, avšak konkrétní čísla ztrát jednotlivých stran zdroj spolehlivě neuvádí.

Porážka Rakouska v bitvě u Wagramu znamenala konec rakousko-francouzské války a vedla k uzavření příměří u Znojma 11. července 1809 a mírové smlouvy v Schönbrunnu 14. října téhož roku. Podmínky míru byly pro Rakousko mimořádně nepříznivé – ztratilo území o rozloze 82 000 km² s 3,5 miliony obyvatel, jeho armáda byla omezena na 150 000 mužů a muselo zaplatit vysokou válečnou náhradu.

Rakousko se tak načas stalo mocností druhého řádu a jeho politický a vojenský význam v Evropě výrazně poklesl. Bitva u Wagramu potvrdila Napoleonovu vojenskou převahu, přestože nejlepší francouzské jednotky byly v té době nasazeny ve Španělsku.