Obléhání Vídně

Dobytí Vídně bylo dlouhodobým strategickým cílem Osmanské říše kvůli kontrole nad Dunajem a obchodními cestami do Německa a východního Středomoří. Osmanská říše pod vedením velkovezíra Kary Mustafy Paši podnikala rozsáhlé logistické přípravy včetně oprav cest a shromažďování munice a zbraní. V roce 1679 ve Vídni zuřil mor a město nebylo ohroženo od roku 1566, kdy bylo zastaveno dřívější obléhání.

Politicky podporovala Osmanská říše maďarské povstalce vedené Imrichem Tökölym, kteří bojovali proti Habsburkům a byli uznáni jako králové Horního Uher. V roce 1682 byla vyhlášena válka a Osmanská armáda se začala přesouvat směrem k Vídni. Mezitím Habsburkové a jejich spojenci, včetně Polska, připravovali obranu a uzavřeli spojenectví, které mělo zajistit vojenskou pomoc v případě tureckého útoku.

Obléhající Osmanskou armádu vedl velkovezír Kara Mustafa Paša, který disponoval asi 150 000 muži včetně jednotek z Krymského chanátu, Hornouherského knížectví, Moldavska, Sedmihradska a Valašska. Obranu Vídně vedl generál Ernst Rüdiger von Starhemberg s asi 15 000 muži. Spojená armáda osvoboditelů čítala kolem 70 000 mužů, včetně císařských, říšských, saských, bavorských a polsko-litevských jednotek pod velením polského krále Jana III. Sobieského. Polské jezdectvo, zejména těžká kavalérie zvaná husarové, sehrálo klíčovou roli v bitvě. Cílem Osmanských bylo rychlé dobytí Vídně před příchodem spojeneckých vojsk, zatímco spojenci usilovali o záchranu města a porážku obléhajících Turků.

Bitva začala 12. září 1683 časně ráno tureckým útokem, který byl odražen spojeneckými vojsky. Císařská vojska pod velením Karla V. Lotrinského postupovala na levém křídle a obsadila důležitá turecká stanoviště jako Nussdorf a Heiligenstadt. Polské jednotky se přes lesy prodíraly na jih a dorazily na bojiště odpoledne, kde vyčistily vinice od janičárů a připravily prostor pro husarský útok.

Po 15. hodině spojenci znovu zaútočili na turecké pozice a do 17. hodiny se přiblížili k centrální turecké obraně zvané Türkenschanze. Polský král Jan III. Sobieski vyslal průzkumníky, kteří potvrdili možnost jízdy bez překážek. V 18 hodin dal Sobieski pokyn k rozhodujícímu útoku, při kterém 14 000 polských kavaleristů a 4 000 německých jezdců zaútočilo na turecké jezdectvo.

Turecké jednotky, včetně Tatarů a sipáhů, začaly ustupovat a polské jezdectvo proniklo až do hlavního tureckého tábora, odkud uprchl velitel Kara Mustafa. V té chvíli vídeňská posádka provedla výpad a Turci se dali na ústup. Bitva skončila vítězstvím spojenců, kteří zajali mnoho Turků a ukořistili značnou kořist.

Osmanská armáda utrpěla značné ztráty, přičemž podle tureckých zdrojů a odhadů bylo do 10. září zabito přibližně 48 544 vojáků včetně janíčárů, sipáhů, inženýrů a dalších. Další ztráty byly způsobeny dezercemi a nemocemi. Ztráty spojeneckých vojsk nejsou spolehlivě doloženy, odhady se liší a nejsou přesně známy.

Bitva u Vídně znamenala zásadní zlom v osmansko-habsburských válkách, které trvaly přes 300 let. Po této porážce Osmanská říše již nikdy neohrozila Vídeň a postupně ztratila většinu svých území v Maďarsku ve prospěch Habsburské monarchie. Vítězství také zahájilo období vzestupu Habsburků jako dominantní síly ve střední Evropě.

Jan III. Sobieski se stal válečným hrdinou a jeho role v bitvě byla uznána i samotnými Turky, kteří mu přezdívali Lev z Lechistanu. Kara Mustafa byl na rozkaz sultána popraven za neúspěch. Bitva rovněž posílila vojenskou spolupráci mezi Svatou říší římskou a Polsko-litevskou unií a měla dlouhodobý dopad na geopolitické uspořádání Evropy.