Bitva u Varšavy (1920)

Konec první světové války zanechal střední a východní Evropu v mocenském vakuu, kdy se rozpadla impéria Rakousko-Uhersko a Rusko a vznikaly nové státy s nevyhraněnými hranicemi. Polsko získalo nezávislost v listopadu 1918 a usilovalo o obnovení území ztracených během dělení Polska v 18. století, přičemž generál Józef Piłsudski prosazoval federaci slovanských zemí pod polským vedením, známou jako Mezimoří.

Naopak ruští bolševici viděli v konfliktu s Polskem příležitost k šíření světové třídní revoluce do Evropy, plánovali spojení s revolucemi v Německu a Maďarsku a chtěli otestovat nově vzniklou Rudou armádu ve větším konfliktu. Polsko a Sovětský svaz byly zapojeny do polsko-ukrajinské války, kde soupeřily o území Ukrajiny a Běloruska, což eskalovalo do polsko-sovětské války s cílem ovládnout Varšavu a dále Evropu.

Polská armáda byla organizována do tří front (severní, centrální a jižní) a sedmi armád s celkem 32 divizemi, včetně pěchoty, jízdy, kulometů, dělostřelectva a několika tankových jednotek. Hlavní velení měl generál Józef Piłsudski, který plánoval obranu Varšavy a protiútok s údernou skupinou asi 20 000 mužů, která měla udeřit na slabé místo sovětské fronty mezi západní a jihozápadní armádou.

Rudou armádu vedl generál Michail Tuchačevskij, který disponoval 24 divizemi ve čtyřech armádách a plánoval obklíčit Varšavu překročením Visly poblíž Włocławku a útokem ze severozápadu. Slabým místem sovětského plánu byla chabě bráněná oblast styku mezi armádami, kde Poláci plánovali udeřit. Sovětské velení trpělo špatnou koordinací a politickými spory, například mezi generály Buďonným a Tuchačevským, a Stalinovým osobním zájmem o Lvov, což vedlo k neplnění rozkazů.

Bitva začala 12. srpna 1920 útokem Rudé armády na Varšavu přes město Radzymin, které padlo do sovětských rukou 13. srpna po těžkých bojích. Poláci museli urychlit svůj plán protiútoku. Sovětská 4. armáda ztratila komunikaci kvůli polskému zničení jejich radiostanice a pokračovala v pochodu na Toruń místo na Varšavu. Polská armáda pod velením generála Latinika odolávala přímému útoku na Varšavu.

Druhá fáze zahrnovala polský protiútok 14. srpna přes řeku Wkra, kdy polské jednotky zastavily sovětský postup a vytlačily je z Radzyminu, což výrazně zlepšilo morálku polských vojáků. Sovětská jihozápadní armáda Buďonného však neuposlechla rozkazy a místo pomoci Tuchačevskému zamířila na Lvov.

Ve třetí fázi 16. srpna zahájila úderná skupina pod Piłsudským protiútok na jižní část sovětské fronty, rychle postupovala a přerušila zásobovací trasy Rudé armády. Tuchačevskij vydal rozkaz k ústupu, ale kvůli špatné komunikaci a chaosu nebyl plně dodržen. Poláci pokračovali v ofenzívě a do 31. srpna sovětská fronta zcela zkolabovala.

Podle anglické Wikipedie byly sovětské ztráty odhadovány na 10 000 padlých, 500 nezvěstných, 30 000 raněných a 66 000 zajatých, zatímco polské ztráty činily přibližně 4 500 padlých, 10 000 nezvěstných a 22 000 raněných. Český zdroj uvádí, že polská armáda měla těžké ztráty, ale přesná čísla nejsou detailně rozvedena. Ztráty Rudé armády byly drtivé a vedly k jejímu rozkladu.

Bitva u Varšavy znamenala rozhodující vítězství Polska, které zastavilo postup Rudé armády a sen bolševiků o šíření revoluce do západní Evropy. Po bitvě následovaly další porážky Rudé armády, zejména na řece Němen, a nakonec příměří a podepsání rižského míru v roce 1921, který stanovil hranice mezi Polskem a Sovětským svazem na dalších 20 let.

Józef Piłsudski se po válce stáhl z politiky, ale v roce 1926 provedl státní převrat a stal se faktickým vládcem Polska až do své smrti v roce 1935. Generál Tuchačevskij pokračoval v modernizaci Rudé armády, ale byl v roce 1937 popraven během Moskevských procesů, což výrazně oslabilo sovětskou armádu před druhou světovou válkou.