Bitva o Varšavu

Konec první světové války zanechal střední a východní Evropu v mocenském vakuu, kdy se rozpadla impéria Rakousko-Uhersko a Rusko na mnoho nástupnických států bez pevně daných hranic. Polsko získalo nezávislost v listopadu 1918 a usilovalo o obnovení území ztracených během dělení Polska v letech 1772–1795, přičemž generál Józef Piłsudski prosazoval myšlenku federace slovanských zemí pod polským vedením (Mezimoří).

Ruští bolševici viděli v konfliktu s Polskem možnost šíření světové třídní revoluce do Evropy a chtěli otestovat schopnosti Rudé armády. Po úspěšném protiútoku bolševiků v létě 1920 se polská armáda ocitla v kritické situaci, když Rudá armáda postupovala směrem na Varšavu, která byla považována za klíčový cíl pro další šíření revoluce do Berlína a Paříže.

Polská armáda byla organizována do tří front s celkem sedmi armádami a 32 divizemi, disponovala 46 000 pěchoty, 2 000 jízdních vojáků, 730 kulomety, 192 dělostřeleckými bateriemi a několika tankovými jednotkami. Generál Józef Piłsudski vedl klíčovou údernou skupinu (Grupa Uderzeniowa) o síle asi 20 000 mužů, která měla za úkol provést protiútok na slabé místo sovětské fronty mezi západní a jihozápadní armádou.

Rudou armádu tvořilo 24 divizí ve čtyřech armádách pod velením generála Michaila Tuchačevského, který plánoval obklíčit Varšavu překročením Visly poblíž Włocławku a zahájit útok ze severozápadu. Slabým místem sovětského plánu byla chabě bráněná oblast styku mezi západní a jihozápadní armádou, kterou Poláci plánovali využít k protiútoku.

Bitva začala 12. srpna 1920 sovětským útokem na město Radzymin, které padlo do rukou Rudé armády následující den, což donutilo Piłsudského urychlit plánovaný protiútok. Radzymin se několikrát střídal mezi oběma stranami, až byl 14. srpna definitivně dobyt sověty, a linie polské 5. armády byla prolomena. Poláci však dokázali zničit sovětskou radiostanici, což znemožnilo komunikaci mezi sovětskými jednotkami a vedlo k dezorganizaci jejich postupu.

Druhá fáze bitvy zahrnovala polský protiútok, který začal 14. srpna překročením řeky Wkra a zastavením sovětského postupu na Varšavu a Modlinskou pevnost. Sovětská armáda byla vytlačena z Radzyminu a polská morálka výrazně vzrostla. Jihozápadní armáda Buďonného však neuposlechla rozkazy a neúčastnila se bitvy, což výrazně oslabilo sovětské síly.

Ve třetí fázi dne 16. srpna zaútočila Piłsudského úderná skupina na jižní část sovětské armády, rychle postupovala a přerušila zásobovací trasy Rudé armády. Tuchačevskij si uvědomil hrozící porážku a vydal rozkaz k ústupu, který však dorazil opožděně nebo vůbec k některým jednotkám. Sovětská fronta se rozpadla a polská armáda zahájila masivní ofenzívu, která vedla k úplnému zhroucení sovětské obrany do konce srpna.

Odhady ztrát se liší: podle anglické Wikipedie utrpěla Rudá armáda přibližně 10 000 padlých, 500 nezvěstných, 30 000 raněných a 66 000 zajatých, zatímco polské ztráty činily asi 4 500 padlých, 10 000 nezvěstných a 22 000 raněných. Český zdroj uvádí pouze, že Rudá armáda utrpěla drtivou porážku, bez přesných čísel. Polské ztráty nejsou v českém zdroji přesně číselně vyjádřeny.

Bitva o Varšavu znamenala rozhodující zvrat v polsko-sovětské válce, kdy Poláci zastavili postup Rudé armády a zničili její západní uskupení. Po bitvě následovaly další porážky bolševiků, zejména v bitvě na řece Němen, což vedlo k příměří a následnému uzavření rižského míru v roce 1921, který stanovil hranice mezi Polskem a Sovětským Ruskem na dalších 20 let.

Generál Piłsudski se po vítězství stáhl z politiky, ale v roce 1926 provedl státní převrat a stal se faktickým vládcem Polska až do své smrti v roce 1935. Generál Tuchačevskij se věnoval modernizaci Rudé armády, ale byl v roce 1937 popraven během Moskevských procesů, což výrazně oslabilo sovětskou armádu před druhou světovou válkou.

Bitva je považována za jednu z nejdůležitějších v historii, protože zastavila šíření komunismu do západní Evropy a zajistila nezávislost Polska na další dvě desetiletí.