Bitva u Jarmúku

Po zavraždění byzantského císaře Maurikia v roce 602 nastal v Byzantské říši vnitřní chaos a povstání, které nakonec vedly k nástupu císaře Herakleia v roce 610. Ten vedl úspěšné tažení proti Perské říši, která dočasně ovládla Sýrii, Palestinu a část Malé Asie. Po vítězství u Ninive roku 627 a svrhnutí perského krále Kaváda II. byly tyto provincie vráceny Byzancii.

Mezitím na Arabském poloostrově prorok Mohamed sjednotil arabské kmeny islámem, po jeho smrti vznikl Rášidský chalifát, který zahájil expanzi do Sýrie, Palestiny a Mezopotámie. Byzantské vojenské posádky v těchto regionech byly oslabené a nedokázaly účinně odolat. Po počátečních porážkách byl do Sýrie vyslán generál Theodoros Trithyrius s velkým vojskem, avšak arménské a křesťanské arabské jednotky byly nespolehlivé a odmítaly plně spolupracovat, což oslabilo byzantskou obranu.

Byzantské vojsko bylo složeno z různorodých jednotek včetně Slovanů, Franků, Gruzínců, Arménů, křesťanských Arabů, Lombardů, Avarů, Chazarů, Balkánců a Göktürků, organizovaných do pěti armád pod velením Theodora Trithyria a arménského generála Vahana. Křesťanští Arabové a Arméni však projevovali nedůvěru a odpor vůči byzantskému velení, což vedlo k dezercím a oslabení armády.

Muslimské síly pod velením Chálida ibn al-Valída byly organizovány do 36 pěších a 4 jezdeckých pluků, s elitní jízdou drženou v rezervě. Chalífát soustředil své jednotky na strategické rovině u řeky Jarmúk, kde mohli využít výhod své mobilní jízdy a čerstvých posil z Medíny. Jejich taktika byla založena na rychlých manévrech a využití písečné bouře k překvapení nepřítele.

Po čtyři měsíce byli Arabové drženi v kotlině u Jarmúku, kde pomalu pronikali v menších skupinách a narušovali byzantské zásobování. Morálka byzantského vojska klesala, Arméni si zvolili Vahana za vrchního velitele a odmítali poslouchat Theodora, což vedlo k dezercím. Arabové naopak dostávali čerstvé posily.

Dne 20. srpna 636 vypukla písečná bouře, kterou Chalíd využil k útoku. Byzantské jednotky byly zaskočeny a dezorientovány, zatímco arabští jezdci byli na takové podmínky zvyklí. Při první srážce došlo k masivní dezercí křesťanských Arabů z byzantských řad, někteří se dokonce přidali k útočníkům.

Byzantinci se dali na panický útěk, ale Arabové obsadili jediný most přes Vádí al-Rukkád, čímž odřízli ústup. Tisíce byzantských vojáků tak zahynuly v korytě řeky. Velitelé Theodor a Vahan byli zabiti a ústup nebyl organizován. Bitva skončila vyhlazením byzantského vojska a rozhodujícím vítězstvím muslimů.

Přesné počty ztrát nejsou spolehlivě doloženy. Byzantské ztráty byly velmi vysoké, tisíce vojáků padly nebo byli zajati, zatímco ztráty muslimů nejsou přesně známy. Odhady se liší a nejsou jednoznačné.

Vítězství muslimů v bitvě u Jarmúku znamenalo definitivní konec byzantské vlády v Sýrii a otevřelo cestu k dalšímu rozmachu islámské expanze do Palestiny a Egypta. Bitva upevnila postavení Rášidského chalifátu na Blízkém východě a vedla k rychlému rozšíření islámu v dříve křesťanských oblastech.

Toto střetnutí je považováno za jeden z nejdůležitějších momentů vojenské historie, který změnil geopolitickou mapu regionu a ovlivnil další vývoj středověkého světa.