Bitva u Malplaquet

Na počátku roku 1709 byla Francie vyčerpaná a bankrotující, přičemž krutá zima 1708–1709 způsobila hladomor a vzpoury v několika francouzských pevnostech. Louis XIV se snažil ukončit válku vyjednáváním míru, ale jednání v Haagu selhala v dubnu 1709 kvůli neshodám ohledně odstranění Filipa V. ze španělského trůnu.

Spojenci, přesvědčeni o blížícím se kolapsu Francie, pokračovali v postupu přes pevnostní linii Frontière de fer. Po dobytí Tournai v září 1709 se spojenecká vojska obklíčila Mons, jehož zisk by jim umožnil vstup do Francie. Louis XIV proto nařídil maršálu Villarsovi, aby za každou cenu zabránil ztrátě Mons, což vedlo k rozhodnutí Francouzů postavit se spojencům v bitvě u Malplaquet.

Francouzská armáda měla asi 75 000 až 90 000 mužů, včetně bavorských a švýcarských žoldnéřů a Irské brigády, a byla vedena maršály Villars a Boufflersem. Francouzi zaujali silné obranné pozice s opevněním a dělostřelectvem, přičemž pěchota držela linii a jízda byla soustředěna v záloze.

Spojenecká vojska čítala 86 000 až 110 000 mužů, s pravým křídlem tvořeným německými a dánskými jednotkami pod princem Evženem Savojským, středem s britskou pěchotou pod hrabětem z Orkney a levým křídlem drženým Nizozemci pod princem Oranžským a princem z Hesse-Kassel. Velitelem spojenců byl vévoda z Marlborough. Plán spočíval v útocích na francouzská křídla, aby se oslabilo centrum, které mělo být prolomeno jízdou.

Bitva začala 11. září 1709 ráno dělostřeleckou přípravou, po níž spojenecká pravá křídla zaútočila na francouzské pozice v Bois de Sars. Boje trvaly několik hodin a obě strany utrpěly těžké ztráty, přičemž princ Evžen byl lehce raněn.

Nizozemská pěchota pod vedením François Nicolase Fagela zaútočila na francouzské pravé křídlo, ale po počátečním úspěchu byla donucena ustoupit kvůli francouzským posilám. Francouzský maršál Boufflers, velitel pravého křídla, neprovedl protiútok. Spojenecké posily z Tournai dorazily pozdě a musely podniknout obchvat, což přimělo Villarse posílit levé křídlo.

Ve střední části bitvy došlo k prolomení francouzských linií spojeneckou pěchotou pod Orkneyem a dalším útokem prince Oranžského na pravé křídlo. Nizozemská jízda prorazila francouzský zadní prostor, ale byla odražena elitní jízdou Maison du Roi. Boje vyvrcholily největší jízdní akcí 18. století. Francouzské levé křídlo nakonec začalo povolovat a maršál Puységur nařídil ústup.

Kolem 15:00 Boufflers nařídil všeobecný ústup směrem k Le Quesnoy, přičemž spojenci byli příliš vyčerpaní na pronásledování.

Odhady spojeneckých ztrát se pohybují mezi 21 000 a 25 000 zabitých nebo raněných, z toho 8 462 připadá na nizozemskou pěchotu. Některé odhady uvádějí rozmezí 15 000 až 30 000. Francouzské ztráty jsou odhadovány mezi 11 000 a 14 000, s horními odhady až 17 000 zabitých nebo raněných plus 500 zajatých. Spojenci také zajali 16 francouzských děl.

Bitva byla považována za vítězství spojenců, kteří ovládli bojiště a donutili Francouze k ústupu, avšak utrpěli těžké ztráty, které vyvolaly vnitřní rozpory v rámci Velké aliance ohledně pokračování války. Francouzský maršál Villars svým zraněním a následným ústupem umožnil Francii vyjednat v roce 1713 lepší mírové podmínky než v roce 1709.

Mons kapituloval 21. října 1709 a spojenecký postup pokračoval v roce 1710, přestože Villars nemohl riskovat další velkou bitvu. V Británii těžké ztráty vyvolaly veřejné znepokojení a posílily opozici proti válce, což vedlo k vítězství Toryů ve volbách v roce 1710 a postupnému ukončení britických ofenzivních akcí.

Z francouzského hlediska bitva rozptýlila mýtus o neporazitelnosti spojeneckých velitelů Evžena Savojského a Marlborougha a byla vnímána jako psychologický obrat, kdy francouzská armáda získala zpět sebevědomí po sérii porážek.