Bitva u Navarina

Řecká válka za nezávislost (1821–1832) byla bojem Řeků proti Osmanské říši, která ovládala území po staletí. V roce 1825 se situace změnila, když egyptský vazal sultána, Ibrahim paša, vedl vojenskou expedici na Peloponés a způsobil značné utrpení místnímu obyvatelstvu. Rusko mělo zájem na expanzi v černomořském regionu a podporovalo pravoslavné Řeky, což vedlo k napětí s ostatními evropskými mocnostmi, které se obávaly ruské hegemonie na Blízkém východě.

Británie, Francie a Rusko podepsaly Londýnskou smlouvu (1827), která vyzývala Osmanskou říši k udělení autonomie Řecku a vyslala námořní eskadry k prosazení této politiky. Bitva u Navarina vznikla spíše náhodou během snahy spojenců přinutit tureckou stranu k dodržování příměří, které Turci porušovali. Výsledek bitvy zásadně ovlivnil další vývoj a nakonec vedl k řecké nezávislosti.

Spojenecké síly tvořilo 22 lodí britského, francouzského a ruského námořnictva s 1258 děly, včetně 10 bitevních lodí, které měly lepší výzbroj a zkušenější posádky než turecko-egyptská flotila. Velitelem spojenců byl britský viceadmirál Sir Edward Codrington, známý z bitvy u Trafalgaru, který však postrádal diplomatickou obratnost a sympatizoval s řeckou věcí.

Turecko-egyptská flota měla 78 lodí s 2180 děly, ale většina lodí byla menší a hůře vyzbrojená, s méně zkušenými posádkami, často složenými z donucených mužů. Egyptský kontingent byl nejlépe vybavený a vycvičený francouzskými důstojníky, kteří však před bitvou odešli, čímž byla egyptská flotila zbavena zkušeného velení. Turecká flotila byla zakotvena v obranné formaci podkovy, krytá pobřežními bateriemi.

Dne 20. října 1827 spojenecké lodě pod velením Codringtona vpluly do zálivu Navarino a začaly se řadit do bojové formace. Codrington vyhlásil pohotovost, ale palbu zahájit nechal pouze v případě napadení. Turci však zahájili palbu jako první poté, co britská fregata Dartmouth zasáhla tureckou plamenometnou loď, která byla připravována k útoku.

Bitva vypukla dříve, než spojenci dokončili rozmístění, což se ukázalo jako taktická výhoda. Spojenecké lodě měly lepší výzbroj a zkušenější posádky, což vedlo k rychlému zničení turecko-egyptské flotily. Turecké plamenometné lodě představovaly nebezpečí, ale spojenci dokázali odolat jejich útokům.

Pobřežní baterie v pevnosti Navarino a na ostrově Sphacteria mohly spojencům ztížit vstup do zálivu, ale Codrington byl přesvědčen, že Turci nezačnou otevřenou válku, nebo doufal, že jim to poskytne záminku k útoku. Bitva skončila rozhodujícím vítězstvím spojenců, kteří zničili turecko-egyptskou flotilu.

Ve zdrojích nejsou spolehlivě doložená přesná čísla ztrát na životech ani materiálních škod na obou stranách. Odhady se liší a nejsou uvedeny.

Zničení turecko-egyptské flotily ušetřilo nezralou řeckou republiku od zhroucení a výrazně přispělo k dosažení řecké nezávislosti. Bitva byla poslední významnou námořní bitvou vedenou výhradně plachetními loděmi.

Po bitvě následovaly další vojenské zásahy: Rusko vedlo rusko-tureckou válku v letech 1828–1829 a Francie vyslala expediční jednotku na Peloponés, která donutila turecké síly ke stažení z centrálního a jižního Řecka. Tyto události definitivně zabezpečily řeckou nezávislost.

Bitva také ukázala změny v geopolitice, kdy evropské mocnosti zasáhly v zájmu omezení ruské expanze a ochrany svých vlastních zájmů v regionu.