Bitva o Krétu

Invaze na Krétu byla součástí širšího válečného kontextu druhé světové války, kdy Německo usilovalo o zabezpečení jižního křídla Wehrmachtu před zahájením operace Barbarossa, invaze do Sovětského svazu. Ostrov Kréta měl strategický význam pro kontrolu východního Středomoří a blízkost rumunských naftových polí, která byla klíčová pro německé válečné úsilí.

Britské síly na Krétě byly složeny z různých jednotek britské, novozélandské, australské a řecké armády, které byly částečně posíleny evakuovanými jednotkami z pevninské Evropy. Přestože měli spojenci určitou leteckou podporu, jejich vybavení a zásoby byly omezené a velení čelilo problémům s koordinací a přípravou obrany.

Německé velení, podpořené Hitlerovým rozhodnutím, plánovalo invazi jako první velkou vzdušnou operaci v historii, využívající výsadkové jednotky a leteckou přepravu pěchoty, což představovalo novinku v moderním válečnictví. Cílem bylo rychlé obsazení klíčových letišť a následné přivedení posil.

Spojenecké síly na Krétě zahrnovaly přibližně 15 000 Britů, 7 750 Novozélanďanů, 6 500 Australanů a 10 200 Řeků, pod velením novozélandského generálmajora Bernarda Freyberga. Obrana byla rozdělena do tří sektorů kolem hlavních letišť Maleme, Heraklion a Rethymno, přičemž spojenci čelili nedostatku těžké výzbroje a omezené letecké podpoře.

Německé síly vedl generálmajor Kurt Student a zahrnovaly výsadkové jednotky Fallschirmjäger, podporované pěchotou 5. a 6. horské divize, které měly být vyloděny také z moře. Plán operace spočíval v rychlém obsazení letišť, zejména Maleme, aby bylo možné přivést další posily a těžší zbraně. Německé letectvo mělo zajistit vzdušnou převahu a podporovat výsadek.

Bitva začala 20. května 1941 masivním seskokem německých výsadkářů na různých místech Kréty. Výsadkáři narazili na silný odpor spojeneckých jednotek, zejména novozélandských, a utrpěli těžké ztráty, když byli sesazováni přímo mezi obránce. Německé jednotky měly problémy se zajištěním letišť pro přistání druhé vlny výsadku a těžkých zbraní.

Německé velení zvažovalo ukončení operace, ale generál Student trval na pokračování kvůli riziku ztráty již sesazených vojáků. Po téměř celodenních bojích se Němcům podařilo obsadit část letiště Maleme, což umožnilo přistání dalších posil a těžké výzbroje. To změnilo průběh bitvy ve prospěch Němců.

Následně Němci postupovali a spojenecké síly se stáhly na jižní pobřeží, odkud byla mezi 28. květnem a 1. červnem provedena evakuace přibližně 16 500 vojáků Royal Navy přes nepřátelskou vzdušnou převahu. Evakuace však stála Royal Navy značné ztráty na lodích a lidských životech.

Spojenecké velení udělalo chybu v plošném rozmístění sil, což znemožnilo soustředěné protiútoky na místa výsadků. Novozélandský velitel Freyberg podcenil hrozbu výsadkářů a připravoval se spíše na námořní výsadek, což vedlo k opožděné reakci na německý útok.

Přesná čísla ztrát nejsou spolehlivě doložena, ale je známo, že Royal Navy při evakuaci ztratila 3 křižníky a 6 torpédoborců potopených, dále několik lodí bylo těžce poškozeno. Na lodi Orion zahynulo 260 mužů a dalších 280 bylo zraněno. Celkem padlo více než 2 100 námořníků. Německé výsadkové jednotky utrpěly těžké ztráty, které vedly Hitlera k závěru, že rozsáhlé vzdušné výsadkové operace nejsou perspektivní.

Obsazení Kréty Němci mělo významný dopad na boje ve Středním východě a Severní Africe, protože spojenecké námořní síly byly vytlačeny z většiny východního Středomoří. Německá kontrola ostrova umožnila lepší zabezpečení jižního křídla Wehrmachtu a přístup k rumunským naftovým polím.

Vojenský úspěch byl však vykoupen vysokými ztrátami, které přiměly Hitlera k opatrnosti při plánování dalších velkých vzdušných invazí, což vedlo k omezení použití výsadkových jednotek pouze jako pozemní pěchoty. Naopak západní spojenci byli operací na Krétě inspirováni a začali rozvíjet vlastní vzdušné výsadkové jednotky.

Německý neúspěch v plánované operaci Herkules proti Maltě byl pravděpodobně ovlivněn zkušenostmi z Kréty, kdy se ukázalo, že takové operace jsou velmi nákladné a riskantní.