Bitva u Filipp

Po vraždě Gaia Julia Caesara v roce 44 př. n. l. byli jeho hlavní vrazi, Gaius Cassius Longinus a Marcus Junius Brutus, nuceni opustit Řím a uchýlit se do východních provincií. V Římě mezitím vznikl druhý triumvirát tvořený Markem Antoniem, Octavianem a Lepidem, kteří se rozhodli pomstít Caesarovu smrt a obnovit jednotu říše.

Republikánští vůdci ovládli východní římské provincie a shromáždili zde vojsko, zatímco triumvirové připravili elitní armádu a přepravili ji přes Jadran do severního Řecka. Konflikt mezi těmito dvěma tábory vyústil v rozhodující střetnutí u Filipp v říjnu 42 př. n. l.

Strana triumvirů (Marcus Antonius a Octavianus) disponovala armádou o síle 100 000 pěšáků a 13 000 jezdců, rozdělenou do 19 legií, z nichž většina byla téměř na plném stavu. Jejich tábor byl opevněn v nížině přímo na via Egnatia a vedení vojska převzal Marcus Antonius kvůli Octavianově nemoci.

Republikáni (tzv. liberátoři) pod vedením Bruta a Cassia měli k dispozici 80 000 pěšáků, 20 000 jezdců a 20 000 pomocných jednotek, rozdělených do 17 legií. Brutus rozbil svůj tábor na pahorku na severní straně via Egnatia, Cassius na jižní straně. Obě strany se snažily využít výhodného obranného postavení a republikáni spoléhali na námořní převahu.

Po několika měsících příprav a manévrů se armády střetly ve dvou hlavních bitvách. První bitva proběhla 3. října 42 př. n. l., kdy Antonius tajně vystavěl cestu přes bažiny a pokusil se obejít republikánské pozice. Cassius tento manévr zpozoroval a postavil hradbu, ale Antonius nakonec prorazil a obsadil Cassiův tábor. Cassius, v domnění, že Brutus také prohrál, spáchal sebevraždu.

Na opačné straně bojiště zatlačily Brutovy oddíly Octavianovy vojáky a zmocnily se jejich tábora. Po první bitvě nastal třítýdenní odpočinek, během něhož Brutus pokračoval v zdržovací taktice, ale jeho vojáci a důstojníci si vynutili další boj.

Druhá bitva se odehrála 23. října 42 př. n. l. Triumvirové postupně vytlačili Brutovu armádu až do pevnosti, kde se linie republikánů zhroutila. Po krvavém boji byla Brutova armáda poražena a Brutus spáchal sebevraždu, čímž odpor republikánů definitivně skončil.

Podle anglické Wikipedie Cassius ztratil v první bitvě 8 000 mužů, zatímco Octavianus měl asi 16 000 ztrát. Celkové ztráty za obě bitvy nejsou spolehlivě doloženy a odhady se různí. O počtech padlých, raněných či zajatých v druhé bitvě zdroje přesná čísla neuvádějí.

Vítězství triumvirů znamenalo definitivní konec odporu republikánů a pomstu za Caesarovu smrt, což byl hlavní cíl triumvirů. V následujících letech ztratil Lepidus svůj politický vliv, Octavianus posílil svou moc v Římě a Marcus Antonius na východě říše.

Bitva u Filipp znamenala zásadní zlom v dějinách římské republiky a otevřela cestu k nastolení císařství pod vedením Octaviana (pozdějšího Augusta). Republikánská opozice byla rozdrcena a římský stát se posunul k monarchickému uspořádání.