Bitva u Platají

Bitva u Platají byla vyvrcholením druhé perské invaze do Řecka v rámci řecko-perských válek. Po porážce perského loďstva v námořní bitvě u Salamíny v roce 480 př. n. l. se král Xerxés stáhl s většinou svých sil z Řecka a ponechal zde pouze silné vojsko pod velením Mardonia, který měl za úkol dokončit podmanění řeckých městských států.

Mardonios se pokusil využít rozporů mezi Athénami a Spartou, ale jeho diplomatické snahy byly neúspěšné. Výsledkem bylo druhé vyplenění Athén během necelého roku. Řecké městské státy se následně sjednotily a rozhodly se čelit perské hrozbě společně, což vedlo ke shromáždění velké armády a k rozhodujícímu střetu u Platají.

Řeckou armádu tvořilo přibližně 38 000 mužů, z toho asi 5 000 spartských hoplítů, 8 000 Athéňanů a menší kontingenty Korinťanů, Megařanů, Sikyónu, Tegejců a dalších městských států. Velitelem řeckých sil byl Sparťan Pausaniás, který velel spojenecké falanze rozestavené na výhodných obranných pozicích.

Perská armáda pod velením Mardonia čítala podle většiny odhadů 50–60 tisíc mužů (některé prameny uvádějí až 300 000, což je považováno za nadsazené). Skládala se z Peršanů, Médů, Baktrů, Indů, Saků, Thráků, Egypťanů, Etiopijců a dalších národností Achaimenovské říše, posílených asi 20 000 řeckými spojenci (zejména Bojóťané, Thébané, Thesálci, Makedonci). Mardoniovým cílem bylo zlomit odpor Řeků a obnovit perskou kontrolu nad řeckým územím.

Po několikadenním patovém postavení, kdy obě armády vyčkávaly na výhodný okamžik k útoku, došlo k prvnímu střetu kvůli chybě v řazení řeckých sil, když se oddíl Megařanů dostal do zranitelné pozice a byl napaden perskou kavalerii vedenou Mesistiem. Athénští lučištníci však útok odrazili a Mesistios padl.

Následovalo několik dní manévrování a ostřelování řeckých pozic perskými šípy, které však mělo jen malý vojenský efekt. Mardonios se zaměřil na narušení řeckého zásobování, zejména vody, což Řeky přinutilo k nočnímu ústupu k Platajím. Tento manévr nebyl dokončen včas, a tak Mardonios ráno zahájil útok na ustupující řecké oddíly.

Sparťané a Tegejci rychle vytvořili falangu a čelili hlavnímu perskému útoku. Athéňané se mezitím střetli s thébskými a bojótskými oddíly. Po počátečním tlaku Peršanů došlo ke zlomu, když Tegejci a Sparťané zaútočili na osobní gardu Mardonia, přičemž Mardonius byl zabit. To vedlo k panice v perských řadách a k jejich hromadnému ústupu.

Řecké jednotky přešly do protiútoku a způsobili Peršanům těžké ztráty. Perská armáda se rozpadla, část byla zničena při ústupu a pouze některým řeckým spojencům, zejména Thébanům, se podařilo uniknout.

Konkrétní počty ztrát nejsou ve zdrojích spolehlivě doloženy. Je však jisté, že ztráty Peršanů byly značné, zatímco ztráty řecké strany nejsou přesně známy.

Bitva u Platají znamenala definitivní konec perské pozemní invaze do Řecka a zničení perské armády na řeckém území. Řecké vítězství upevnilo nezávislost řeckých městských států a ukončilo perské snahy o jejich podmanění.

Význam bitvy spočívá i v tom, že poprvé v dějinách došlo ke skutečnému sjednocení řeckých států proti vnějšímu nepříteli. Bitva u Platají spolu s námořní bitvou u Mykalé, která proběhla údajně ve stejný den, znamenala definitivní obrat v řecko-perských válkách a položila základy pro další rozvoj řecké civilizace.