Supermarine Spitfire
Britská stíhačka s charakteristickým eliptickým křídlem, symbol obrany Británie během bitvy o Británii.
Specifikace
| Země původu | Velká Británie |
|---|---|
| Zavedení | 1938 |
| Posádka | 1 |
| Pohon | motor Rolls-Royce Merlin (později Griffon) |
| Výzbroj (rané verze) | 8× kulomet 7,7 mm |
Popis
Supermarine Spitfire byl navržen Reginaldem J. Mitchellem jako vysoce výkonný stíhací letoun s kratším doletem, který měl tvořit páteř britského stíhacího letectva. Konstrukce byla charakteristická výrazným eliptickým křídlem se zapuštěnými nýty, což umožnilo dosažení vyšších rychlostí než u většiny současníků. První prototyp vzlétl 5. března 1936 a po menších úpravách byla v červnu téhož roku objednána první série 310 kusů pod názvem Spitfire. Výroba byla technologicky náročná, zejména kvůli modernímu křídlu, což způsobilo zpoždění náběhu výroby.
Letoun byl celokovový samonosný dolnoplošník poloskořepinové konstrukce, s jednoduchými ocasními plochami a zatahovacím podvozkem. Důležitým konstrukčním prvkem bylo geometrické zkroucení křídla, které zlepšovalo chování při přetažení. Spitfire byl poháněn řadovými motory Rolls-Royce Merlin a později i silnějšími motory Griffon, což umožnilo vznik mnoha variant s různými výkony a výzbrojí. Celkem vzniklo 24 verzí s mnoha subvariantami, které se lišily motory, výzbrojí či výstrojí.
Bojové nasazení a služba
Spitfire se stal legendou bitvy o Británii, kde spolu s Hurricany tvořil základ britského stíhacího letectva. V průběhu války byl nasazen na evropském, středomořském, tichomořském i asijském bojišti a sloužil v několika rolích – od stíhacího letounu přes stíhací bombardér až po průzkumný stroj. Po bitvě o Británii nahradil Hurricany jako hlavní stíhací typ RAF a byl nasazen i v severní Africe, Itálii, Austrálii, Barmě a dalších oblastech.
Letouny Spitfire používala většina spojeneckých letectev, včetně Kanady, Austrálie, Jižní Afriky, Nového Zélandu, USA, Polska, Československa a dalších. Po válce sloužily v mnoha zemích a zúčastnily se například řecké občanské války a izraelské války za nezávislost. Spitfire zůstal ve službě až do padesátých let 20. století.
Varianty
První sériová verze s osmikusovou kulometnou výzbrojí ráže 7,7 mm.
Verze vyzbrojená dvěma 20mm kanóny British-Hispano a čtyřmi 7,7mm kulomety.
Verze s kanónovou výzbrojí, poháněné motory Rolls-Royce Merlin 45, 46, 50 nebo 55.
Verze s motory Merlin 61, 63, 66, 70 (Mk.XVI s licenčním Packard Merlin 266), čtyřlistou vrtulí a zesílenou konstrukcí.
Verze poháněná motorem Rolls-Royce Griffon, nasazená v roce 1944.
Námořní varianta určená pro letadlové lodě, se záchytným hákem a sklápěcími křídly.
Přestavby na plovákové stíhací letouny pro operace z mořské hladiny, testované v letech 1940–1943.
Zajímavosti
- Spitfire byl jediný britský stíhací letoun vyráběný po celou druhou světovou válku.
- Bylo postaveno více než 20 300 kusů všech verzí Spitfiru.
- Námořní varianta Seafire nebyla kvůli konstrukci podvozku zcela vhodná pro provoz na letadlových lodích.
- Nejúspěšnějším pilotem na Spitfiru byl James Edgar "Johnnie" Johnson s 34 potvrzenými sestřely.
- Téměř 60 Spitfirů zůstává způsobilých k letu a mnoho dalších je vystaveno v muzeích po celém světě.
Významné nasazení
Bitva o Británii (1940)
Uživatelé
Velká Británie spojenci
Časté otázky
Kdo byl hlavním konstruktérem Spitfiru?
Hlavním konstruktérem byl Reginald J. Mitchell, po jeho smrti v roce 1937 jej nahradil Joseph Smith.
Jaká byla hlavní výzbroj Spitfiru LF Mk.IXC?
Dva kanóny British Hispano Mk.II ráže 20 mm a čtyři kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm.
Které státy používaly Spitfire po druhé světové válce?
Mezi uživatele patřily například Švédsko, Itálie, Sýrie, Dánsko, Norsko, Turecko, Kanada, Nizozemsko, Francie, Portugalsko, Československo, Španělsko, Polsko, Rhodesie, Jugoslávie, Hongkong, Barma, Izrael a Spojené království.
Jaký byl maximální výkon motoru Rolls-Royce Merlin 66 u verze LF Mk.IXC?
Maximální výkon byl 1 705 koní (1 271 kW) v nominální výšce.