Michael Andreas Barclay de Tolly

Barclay de Tolly začal svou vojenskou službu v roce 1776 a rychle postupoval v hodnostech díky bezchybné službě a vojenským schopnostem. Během rusko-turecké války (1787–1791) se vyznamenal při dobytí Očakova a Akkermanu, za což obdržel řád sv. Vladimíra IV. stupně. V rusko-švédské válce (1788–1790) bojoval pod velením prince Anhaltsko-Bernburského, který mu odkázal svůj meč. V roce 1794 se účastnil potlačení polského povstání, kde byl vyznamenán řádem sv. Jiří IV. stupně a povýšen na podplukovníka. V roce 1799 dosáhl hodnosti generálmajora.

V letech 1805–1807 se Barclay de Tolly aktivně účastnil válek proti Napoleonovi, včetně bitvy u Pultuska a bitvy u Jílového, kde byl těžce zraněn. V roce 1808 vedl úspěšné operace v rusko-švédské válce, včetně překvapivého přechodu zamrzlého Botnického zálivu a dobytí pevnosti Umea. Za tyto zásluhy byl jmenován generálem pěchoty, vrchním velitelem ruské armády ve Finsku a generálním guvernérem Finska. V roce 1810 se stal ministrem války, kde prosazoval reformy a modernizaci armády.

Během Napoleonova tažení na Rusko v roce 1812 velel Barclay de Tolly 1. západní armádě, která čítala cca 110 000 mužů. Uplatňoval kontroverzní strategii spálené země a ústupu, což mu přineslo nevoli veřejnosti i části armády. Po bitvě u Smolenska a rostoucím tlaku byl vrchním velitelem jmenován Kutuzov, avšak Barclay zůstal velitelem 1. armády a významně se podílel na bitvě u Borodina. Po ústupu z Moskvy odešel na odpočinek, ale jeho taktika byla nakonec uznána jako klíčová pro vítězství.

Po návratu do aktivní služby v roce 1813 převzal velení 3. armády a později celé rusko-pruské armády. Účastnil se významných bitev, jako byly Bautzen, Drážďany, Kulm a Lipsko. Za zásluhy byl povýšen na polního maršála a vedl spojenecké síly při dobytí Paříže v roce 1814. Během „sta dní“ opět velel ruské armádě v okupaci Francie a byl povýšen do knížecího stavu.

Po skončení válek se Barclay de Tolly stáhl do soukromí na svůj statek v Livonii. V roce 1818 odcestoval na léčení do Německa, avšak cestou zemřel nedaleko Insterburgu ve Východním Prusku. Jeho ostatky byly převezeny do Rigy, kde mu bylo postaveno mauzoleum. Jeho vojenský odkaz zůstává významnou součástí ruské a evropské vojenské historie.